pondělí 9. listopadu 2009

Týden ve znamení oslav

V pondělí už zase nastaly všední portugalské dny, takže jsem vyrazila do školy a měla v plánu do konce týdne konečně dodělat tu práci na zkoušku. Odpoledne mi psal Noel, že na večer se připravuje narozeninové překvapení pro Shari a že jdeme všichni na večeři do kantýny. Večer jsme se tedy všichni sešli v kantýně již dříve, donesli dort, kytku a přání a vyčkávali příchodu Shari. Překvapení se povedlo a po večeři jsme si šli ještě zahrát karty.

V úterý mě zase čekala škola a poté portugalština. Chtěla jsem jít po hodině nakoupit do nedalekého obchodu, ale jaksi jsme skočili až těsně před devátou a obchod v devět zavřel. Vydala jsem se tedy hledat jiný otevřený obchod. Žádný jsem ale nenašla, takže jsem skoro po hodině došla velkou oklikou na Campo Pequeno, kde se nachází obchoďák, a nakoupila jsem tam. Domů jsem jela vlakem až ve 22:14. Večer se nic zajímavého nedělo, takže jsem mohla aspoň trochu pohnout se zanedbávaným blogem.

Středa 11. listopadu byla ve znamení Svatomartinské párty na rezidenci a já též hodlala slavit čtyři roky od svého prvního příjezdu do Lisabonu. Párty byla oficiálně již od tří, ale začínalo se ping-pongovým turnajem. Já měla ve škole nějakou pracovní náladu, tak se mi jí nechtělo přerušovat, když je to taková vzácnost, takže jsem odcházela až někdy kolem sedmé hodiny. Párty samozřejmě ještě ani nezačala, jen se neustále hrál ping-pong. Takže jsem se v klidu navečeřela, pokecala s pár lidmi a domluvila se, že se dolů vydáme společně, až se něco začne dít. Dít se sice skoro nic nezačalo, ale přišel Paulo a Vivien, že mám jít dolů, že už jsou tam aspoň nějací lidé. Takže jsem urychlila odchod ostatních a po desáté jsme se ocitli dole v hale. Stále se ale hrál jen ping-pong. Měli tam sangrii, ale zdála se nám nějaká drahá, takže jsme si dali vínko z vlastních zásob. Stáli jsme jen tak v krátkých rukávech venku, popíjeli víno, pozorovali letadla a svítící Lisabon a bavili se o tom, jak se nám nebude chtít tady odsud zpátky.

Stále se nic nedělo, takže jsme si udělali vlastní „okenní párty“. Ještě, že kluci bydlí tak blízko nad zemí :-). Pouštěli jsme si k tomu hudbu a Fabiano také najednou odněkud přiběhl s vypůjčenou kytarou. Jenže asi v půl dvanácté nás začala přeřvávat taneční hudba, jelikož párty již konečně začala. Přesunuli jsme se tedy zase zpátky do haly. Někteří to vzali oknem. Jenže jaksi vzhledem k nočnímu klidu, byla párty o půlnoci utnuta.

Po půlnoci ale již nastal Catovo narozeninový den, takže jsme mu pěkně zazpívali. Nikomu se ještě nechtělo spát, takže nám Fabiano zahrál na kytaru, což bylo mnohem lepší než ta taneční hudba předtím. Pak ještě také hrál jiný kytarista, kterého tu poslouchám skoro každý den, když cvičí. Hrál moc pěkně – „No woman, no cry“. Neoficiálně párty tedy ještě pokračovala dále, ale naše skupinka šla slavit ke Catovi jeho narozeniny a já také plynule přešla ze slavení čtyř let na slavení dvou měsíců v Portugalsku. Párty u Caty na pokoji se nám poněkud protáhla, jelikož jsme nesměli odejít, dokud nevypijeme celou láhev Ballantines. Samozřejmě se to zase neobešlo bez zpěvu. Ale moc jsme se nebáli, že by na nás někdo naběhl, jelikož by se to dalo svést na tu párty v hale.

Spát jsme šli asi ve tři ve značně dobré náladě. A já vůbec Rumunům nezáviděla přednášku od půl deváté ráno. Rovnou jsem si nařídila budíka až na desátou.

Druhý den jsem tedy dorazila do školy až kolem jedenácté a dopoledne se mi toho moc udělat nepodařilo. Rumuni prý byli ráno na hodině nějací skleslí. Čímpak to asi bylo? :-) Po obědě už to s prací bylo lepší. Takže když v půl čtvrté nastal čas přesunu na „Magusto“ na katedře, byla jsem zrovna v největším pracovním nasazení. Magusto je v Portugalsku tradiční Svatomartinská oslava, při které se pečou kaštany. U nás se tedy pekly venku u zadního vchodu do školy. Ještě se také grilovalo maso a byli i různé domácí koláče a samozřejmě nemohlo chybět víno a portské. Popovídala jsem si s pár členy katedry a pak vyrazila odnést věci domů a rychle do města na portugalštinu.

Před portugalštinou jsem ještě narychlo zaběhla nakoupit, jelikož jsem na to neměla čas po hodině, protože mě ten den čekala ještě jedna oslava a to pro změnu zase Catovo narozeniny. Přišla jsem tedy na hodinu s batohem plným nákupu, posadila se na místo a snažila se vytvořit pár vět portugalsky. V místnosti se topilo, takže netrvalo dlouho a já začala usínat. Nešlo s tím vůbec nic dělat, nedokázala jsem udržet oči otevřené. Zvláštní ale bylo, že jsem dokázala plně vnímat výuku. Ostatní ale ze mě měli srandu, zvláště když dostali od učitelky za úkol mě průběžně budit. Naštěstí jsem se ale docela brzy probrala.

Zpátky na rezidenci jsem dorazila před desátou. Na Catovu oslavu přišlo opravdu hodně lidí, takže poměrně dlouho trvalo, než mu všichni napsali nějaké přání na velkou narozeninovou kartu. V mezidobí jsme se najedli výborných Catovo palačinek, které pro nás připravoval s Izou asi tři hodiny. Noelovi se také zatím podařilo rozložit jednu židli a to v podstatě ještě nic nezačalo. Náš Mexikánec Hector předvedl s Anou ze Španělska pěkné taneční vystoupení, až to skoro nepřežil stropní podhled. Když už v jedenáct hodin byli konečně všichni podepsaní, mohlo dojít ke slavnostnímu předání přání a daru. Jelikož Cata moc rád vaří, dostal od nás kuchařskou zástěru a chňapku. Zrovna když jsme mu tak pěkně zpívali k narozeninám, přišel na nás sekuriťák, že tohle je neohlášená párty a že děláme děsný kravál, když už je po jedenácté hodině a je noční klid. Pokud jsme tedy chtěly v oslavách pokračovat, což jsme tedy rozhodně chtěli, nezbylo nám nic jiného, než se sebrat a vyrazit ven. Nabrali jsme směr bar kousek od školy. Nám, co jsme ten bar již znali, bylo jasné, že v tomhle počtu se do něj nemůžeme vejít, ani kdyby byl prázdný. Ale jinou možnost jsme neměli. Koupili jsme si tedy v baru pivo a slavili na ulici. Po půlnoci jsme plynule přešli na oslavu Pedrovo narozenin, který je měl v pátek.

Po těch všech oslavách tohoto týdne bylo již dost lidí vcelku unavených. Vydali jsme se tedy zpátky domů. Španělé ale přišli s nápadem jít na nějakou párty, která je prý nedaleko v campusu jedné univerzity. Dost nás překvapilo, že tady na venkově je ještě jiná univerzita než naše. Tak prý jsou tu dokonce tři. Asi je budu muset jít někdy najít. Čili část lidí šla na párty a já se s malou skupinkou vydala spát. Jelikož druhý den jsem pro změnu měla v plánu pokračovat v oslavách mého prvního příjezdu do Lisabonu. A také jsem chtěla už konečně dodělat tu zkoušku.

V pátek se mi vstávat vůbec nechtělo, ale nakonec jsem se překonala. Byl sice pátek třináctého, ale pro mě byla neděle třináctého :-). Dopoledne to s prací nebylo moc slavné, jak je u mě obvyklé, za to odpoledne po naskenování obrázků, kdy jsem již před sebou měla vidinu konce, jsem se pustila do práce s takovým nasazením, že mě to až překvapilo. K večeru jsem ještě sváděla těžký boj se stupiditou Wordu, ale v půl osmé jsem slavnostně prohlásila svoji práci za dodělanou a vyrazila k domovu.

Na večer jsem byla domluvená s Adélou, která bydlí na Costa da Caparica, že vyrazíme do Bairro Alto. Já chtěla oslavit dokončení dílčí práce a také hlavně „moji neděli třináctého“. Domluvily jsme si tedy sraz ve městě na jedenáctou. Jenže Pedro slavil svoje narozeniny, takže jsem mu šla popřát a pak se ještě zakecala s Paulem, takže mi ujelo metro a dalším se vlak ve 22:39 už stihnout nedal. Čili jsem ohlásila půlhodinové portugalské zpoždění. Nechtělo se mi čekat, tak jsem se vydala na Pragal pěšky na další vlak ve 23:09. Měla jsem skvělou náladu, poslouchala jsem cestou rádio a když zahráli „I’ll stand by you“, tak jsem se naprosto úplně přenesla přesně o čtyři roky zpátky. Také jsem si vzpomněla, že vlastně dnes přijíždějí noví studenti na ATHENS. A taky mi konečně už asi došlo, že už jsem tu opravdu zpátky, že se mi to jenom nezdá, že ten sen opravdu žiju. Inu krásná večerní procházka.

Dojela jsem do města. Sraz s Adélou byl u ERASMUS corner. Ale vzhledem k tomu, že cesty Bairra Alta jsou spletité, tak jsem jí našla v baru, který mají oblíbený Brazilci. Ještě nebyla ani půlnoc, čili uličky ještě nebyly pořádně zaplněné. Koupily jsme si Caipirinhu a šly se trochu projít městem. Když jsme se navrátily zpět do „chlastacích uliček“, už byly o poznání plnější a také jsme začaly potkávat i nějaké známé tváře. Před Apolo barem jsme se zakecaly s jedním Portugalcem (Valterem) a Portugalkou. Jak jsme k nim přišly, nevím, prostě jsme je tam tak v tom davu lidí potkaly :-). Oni šli pak obhlížet nějaké graffiti a nás přepadl hlad, takže jsme se vydaly na lov něčeho na zub. Hledání netrvalo dlouho a brzy jsme jedly moc dobrý kus pečeného masa v housce. Pak jsme se ještě jednou potkaly s Valterem. Čas se ale nachýlil a nám nezbývalo nic jiného, než vyrazit na poslední loď v půl třetí. Cestou začalo trochu poprchávat a na lodi se to změnilo na totální průtrž mračen. Přestup z lodi na autobus zabral asi jenom půl minuty, ale za tu dobu jsme stihly promoknout skrz naskrz. Vzhledem k tomu, že do autobusu všichni lidi přiběhli takřka současně, aby se schovali před deštěm, tak se mi podařilo ušetřit skoro dvě Eura za cestu. Ještě jsem tímhle autobusem nikdy nejela, takže jsem musela pořádně sledovat zastávky, abych nedojela až k oceánu. Zastávku se mi podařilo odhadnout správně a včas autobus zastavit. (Zastávky mají skoro všechny na znamení.) Rozloučila jsem se s Adélou a vyrazila domů. Už pršelo jenom trochu, ale to bylo stejně úplně jedno, když už jsem byla celá mokrá.

Večer se vydařil. Pátek/neděle třináctého byl moc pěkný den, takže již nezbývalo nic jiného, než jít spát a těšit se na sobotu.

Žádné komentáře: