pátek 11. září 2009

Jak si splnit sen

Každý máme nějaký ten sen. Některé jsou reálné a lehce splnitelné, jiné značně nereálné, ne-li nemožné. Mezi ty nemožné počítám svůj dětský sen stát se astronautkou. Vzhledem k tomu, že jsem se smířila s tím, že planetu Zemi nikdy z oběžné dráhy neuvidím, soustředila jsem se na splnění jiného a daleko reálnějšího snu, který se sice ze začátku zdál značně nereálný, ale postupem času se ukazovalo, že to zas takové science-fiction nemusí být.

Takže co vše je potřeba udělat k tomu, aby si člověk splnil svůj portugalský sen, když se takhle v páťáku na vejšce omylem vydá studijně na týden do jakéhosi pro něj ne moc známého Lisabonu a tam totálně zblbne, že po návratu není schopen několik týdnů normálního života a dále jen s obtížemi? Tento můj sen se zrodil z nenadání v listopadu 2005. Rok poté bylo potřeba vyrobit diplomku a přemýšlet, co dále se životem. No a jak řekl jeden můj známý: „Co bych dělal? Jsem na doktorandským. Skoro celý život chodím do školy, tak nic jiného neumím.“ Takže i pro mě bylo doktorské studium jasná volba s tím předpokladem, že je tu jakási malá šance odjet na stáž do Portugalska. Ze začátku se to stále nezdálo moc pravděpodobné, že něco takového vyjde, ale postupem času a po zkušenostech ostatních jsem dospěla k závěru, že to prostě musí vyjít. Pro jistotu jsem se ale do Lisabonu podívala ještě na skok v listopadu 2007. Před cestou jsem měla značné obavy, že se mi tam nebude tolik líbit jako poprvé, protože člověk se nemá vracet na stará místa. Ale bylo to zase úžasných pár dní. Tak jsem si řekla, že po třetí si už nekoupím zpáteční letenku. To se mi sice nevyplnilo a potřetí jsem si ještě musela tu zpáteční letenku koupit, když jsem letěla navštívit Dádu na její vysněné stáži v listopadu 2008.

V lednu 2009 jsem přestala jen snít a začala pro tu svojí stáž taky něco dělat. Řekla jsem si, že stačí sehnat jen správné kontakty a bude to. Kontakty se kupodivu sehnaly hodně rychle a domluva stáže probíhala taky vcelku rychle. No prostě paráda. Jenže zádrhel přišel na začátku června, když jsem měla připravené všechny potřebné papíry pro ERASMUS. Bylo mi oznámeno, že ERASMUS má na další rok málo peněz a že mám prostě smůlu. Že to můžu zkusit od ledna, ale maximálně na 3 měsíce. To byla pro mě studená sprcha. Naštěstí po pár dnech zoufalství přišla skvělá rada: „Zkus se domluvit s Požárem na rektorátu.“ To byla moje záchrana. Víceméně bez větších problémů jsme se v červenci domluvili na stáži od půlky září 2009 do konce června 2010. Stačilo vyřídit jen několik málo papírů a koupit letenku. SkyEurope na 11. září za 101 € se zdálo jako dobrá volba… bohužel jen do 31. srpna. 1. září jsme tedy byla nucena smířit se ze ztrátou 101 € (V bance mi po reklamaci platby tvrdí, že peníze dostanu zpět, ale kdo tomu věří?) a koupit si letenku na 12. září od TAP Portugal za 260 €. Zdála se mi čtyři týdny předtím letenka za 230 € drahá, tak teď mi to vyšlo pěkně draho. Aneb nechci slevu zadarmo. A když už jsem si konečně nekupovala zpáteční letenku, tak jsem si musela koupit hned dvě na cestu tam :-)

Den odletu se blížil. Bylo potřeba zařídit a dodělat spoustu věcí a hlavně se se všemi pořádně rozloučit. Týden před odletem mi byla sdělena skvělá zpráva – Dáda letí se mnou. Hurá! Aneb znova na rok. Tím lépe pro mě.

Sbalit batoh kupodivu nebyl problém, ještě zbylo i místo. Jako větší problém se ukázaly všechny ty Farewell Parties. Chudáci játra, mozkové buňky a vůbec celý organismus. Ale i to se nakonec podařilo přežít a mohlo se vyrazit na vysněnou stáž vstříc novým dobrodružstvím.

Žádné komentáře: