V sobotu ráno jsem se vzbudila v půl dvanácté. Ještě nikdo nebyl online, tak jsem usoudila, že všichni ještě spí. Chtěla jsem si vyprat, ale návod na pračku byl pouze v portugalštině. Naštěstí jsem potkala svého oblíbeného Brazilce (Škoda, že si nepamatuju jeho jméno.) a ten mi vysvětlil, jak ta pračka funguje a ještě jsem se dozvěděla, že ostatní ještě opravdu spí, jelikož se z párty vrátili v 6 ráno. Koupila jsem si tedy na recepci žeton za Euro a mohla vyzkoušet místní pračku. Mezitím jsem se stihla nasnídat a domluvit se s Evou, se kterou jsem měla jet původně na Algarve, že dorazí na naši stranu řeky a půjde s námi na pláž. Mezitím se začali ostatní budit a přihlašovat na Skype. Domluvil se odchod na pláž ve tři, ale mě bylo jasné, že to nehrozí, protože někteří se ve čtvrt na tři vzbudili. Vyrazila jsem na Pragal vyzvednout Evu a konečně nakoupit. A když jsme před půl čtvrtou dorazily zpátky, výprava právě odcházela na autobus. Takže i s odložením nákupu na koleji jsme nakonec všichni stihli stejný autobus.
Když jsme dorazili na pláž, volala Dáda, že taky právě přijely na Costa Caparica a kde nás najdou. Přišla ještě s kamarádkou z Rumunska, takže v sobotu v naší mezinárodní skupince suverénně převažovali Češi a Rumuni. Jednu Češku, co jsme znali ze čtvrtka, jsme potkali přímo na pláži. Počasí nebylo na koupání úplně ideální, tak někteří šli hrát beach volejbal a někteří se jen tak váleli. A nás, co nebavilo ani jedno, tak jsme se šly projít, pak na pivko a projít ještě s pivkem. Čas u toho docela utekl, a tak kolem sedmé jsme se vydali zase zpátky. Po návratu na kolej ve třičtvtě na osm jsem si šla ještě za soumraku zaběhat na naší pěknou stezku za kolejí. Krásně mi pak k tomu po setmění svítil měsíček :-). Pak jsem si dala zaslouženou sprchu a večeři a šla s vínkem dolů pokecat mezi lidi, kde jsme domluvili na neděli návštěvu námořního muzea v Belému. Pak ještě byla potřeba dopsat blog a pohrát si s fotkami a také zjistit jízdní řád lodí na další den. Takže spát jsem šla zase někdy ve tři.
V neděli ráno budík na čtvrt na jedenáct, ale nebylo kam chvátat, protože po zkouknutí Skypu, kde skoro nikdo nebyl online, bylo jasné, že na sraz v 11 skoro nikdo nepřijde. A taky že ne, 5 minut po jedenácté jsem dole potkala jenom Eduarda z Brazílie, který se snažil od chlápka na recepci vyzjistit, jestli i v den voleb mají muzea otevřeno a jsou do dvou hodin v neděli zadarmo. Nezjistil nic, takže nezbývalo nic jiného, než to prověřit osobně. Rumunsko-španělskou část výpravy jsem potkala v kuchyňce na druhé straně koleje. Očividně nikam nechvátali, tak jsem jim sdělila, že není potřeba opravdu nikam spěchat ani nadále, protože část lidí hlásí minimálně čtvrt hodiny zpoždění a loď v 11:38 nemáme šanci tím pádem stejně stihnout a na 12:38 je ještě čas. Takže jsme vyrazili z koleje v poměrně hojném počtu před polednem. Ráno nebylo skrz opar vůbec vidět na Lisabon, ale počasí se rychle lepšilo a i teplota začala zase dosahovat nějakých
Došli jsme do Porto Brandão, vesnice kousek od koleje, odkud jezdí loď do Belému, a protože bylo ještě dost času, našli jsme kavárnu a dali si ranní dobré portugalské kafe. Pak už nezbývalo nic jiného než nastoupit na loď a opustit naší stranu řeky. Plavba trvala ani ne 10 minut a už jsme byli ve městě. Došli jsme do námořního muzea, kde měli spoustu nádherných modelů portugalských lodí a spoustu dalších věcí. V jedné hale měli i skutečné lodě. Opravdu moc pěkné muzeum, zvláště pro suchozemského středoevropana. Z muzea jsme se vypravili směr Pastéis de Belém, kde vyrábí slavné a moc dobré sladké pečivo. Nakoupili jsme si a udělali piknik v nedalekém parku.
Dále jsme chtěli navštívit jakési románské ruiny nedaleko centra. Že prý jsou otevřené pro veřejnost jenom asi třikrát do roka a dnes, v den voleb, je zrovna otvírací den. Vydali jsme se tedy do centra. Část z nás jela tramvají a část vlakem. Tramvajová skupinka na nás musela na nádraží poněkud čekat, protože nám ujel vlak před nosem a další jel až za dvacet minut. Dojeli jsme do centra na Baixa-Chaido, tam se šešli ještě s jednou Rumunkou Alexandrou a začali řešit, kde ty ruiny vlastně jsou, protože na mapě jsme je nenašli a ani GPS nám nepomohla. Po telefonátech všude možně jsme se nakonec dozvěděli, že z technických důvodů mají ruiny zavřeno i dnes. Koho by to ale v Portugalsku překvapilo, že?
Většina pak již vzdala další program a vypravila se přes řeku domů. Zbyli jsme pouze tři, Alexandra a Codrin z Rumunska a já. Chvíli jsme řešili, co budeme dělat a pak k mé velké radosti vyhrála návštěva Expo parku. Sice jsem tam byla před týdnem, ale toto místo pokaždé když navštívím, tak objevím něco nového. Dojeli jsme tedy na konečnou metra Oriente a jelikož jsme měli hlad, tak jsme si nejdříve v nákupním centru Vasco da Gama dali něco k jídlu a pak se vydali procházet se po Parque das Nações. Pohráli jsme si s vodou, jelikož všemožných atrakcí na téma voda, tam mají dosti a Rumuni se rozhodli, že se svezou kabinovou lanovkou a prohlédnou si to všechno trochu z výšky. A já, jelikož se ráda procházím, jsem se vydala směrem můj oblíbený mostík Ponte Vasco da Gama a na cestu si v nejbližším baru s živou hudbou koupila pivo. U Torre Vasco da Gama, a tím pádem i u konečné kabinky, jsme se zase sešli a vydali se společně k mostu se zastávkou v jednom baru, jelikož Codrin chtěl taky pivo. Právě zapadalo slunce a most byl prostě úžasný, no prostě jako vždycky.
Cestou zpátky jsme si ještě koupili pečené kaštany a pak už se vydali metrem do centra, kde jsme se rozloučili s Alexandrou a vydali se přes řeku do našeho bydliště mezi bambusovými poli. Při čekání na Pragalu na pozemní metro jsme pozorovali jednoho kluka, jak neuvěřitelně rychle skládá Rubikovo kostku a to nejen tu klasickou 3x3x3, ale i 4x4x4. Po příjezdu na naši stanici Universidade jsme se zhluboka nadechli čerstvého vzduchu, ve kterém byl cítit oceán a venkov a konstatovali fakt, že jsme doma, prostě vůně domova. Cestou na kolej jsme potkali jednoho poměrně tlustého černocha, který špatně šlápnul a málem spadl do příkopu. To nás tak pobavilo, že jsme nemohli zastavit záchvat smíchu a já se obávala, že se ten černoch vrátí a dostaneme na budku. Naštěstí se tak nestalo. Na kolej jsme dorazili kolem půl desáté, rozloučili se a vydali se každý po svém.
Já něco malého pojedla a během toho zjišťovala, co dělají ostatní. Nic moc zajímavého jsem se nedozvěděla, tak jsem se rozhodla dopsat blog a nahrát na net nějaké fotky a dát si k tomu trochu vínka.
A teď už je zase tolik hodin, kolik je, takže nejvyšší čas jít spát, čekají mě tu jistě další skvělé dny.
Žádné komentáře:
Okomentovat