V sobotu ráno jsem se probudila a zjistila, že už není ráno, nýbrž 12:12 odpoledne. Počasí nebylo úplně nejvhodnější na návštěvu pláže. Po konzultaci s dalšími právě probuzenými jsme naplánovali návštěvu mého oblíbeného Expo parku (Parque das Nações). Sraz byl ve 4 na stanici metra Oriente. Takže jsem zas vlakem překonala řeku, vyzvedla Dádu a ve 4:05 jsme dorazily na místo určení. Zde už čekala Ana (naše „pražská“ Portugalka) a její bratr. Přivítali jsme se a také byly upozorněny, ať si všimneme, že Portugalci, a to jako jediní, přišli dnes včas. Nutno dodat, že Češi přišli jako druzí, Holanďan jako třetí, pak Němec a s největším zpožděním Bulharka. Ale nějaké čekání nemůže v Portugalsku vůbec nikoho rozhodit.
Šli jsme se tedy projít mým oblíbeným Expo parkem, kde se nachází spousta různých technických muzeí a i expozicí pod širým nebem a také slavné oceanárium a samozřejmě nejdelší evropský a můj nejoblíbenější most Ponte Vasco da Gama. Také jsme navštívili Casino Lisboa. Byl to docela zajímavý zážitek. Sice odpoledne tam moc lidí ještě nebylo, ale atmosféra pěkná a konečně jsem viděla nejen ve filmu hrát opravdovou ruletu. Pak jsme se šli ještě pojít trochu kolem řeky. Ana se mi zeptala, jestli vím, co znamená nápis na jednom baru „República da Cerveja“. Já na to, že jasně, že to je jen jiný název pro Českou republiku. Tak Ana se zasnila a zavzpomínala na svůj semestr v Praze s tím, že jí moc chybí „Gambrinuš“. Slíbila jsem, že první návštěva dostane za úkol přivézt české pivo, „Bešerovku“ a slivovici.
Všichni jsme vypadali dost unaveně, takže v 6 jsme se rozloučili. Já jela ještě s Dádou k ní domů, aby mi pomohla vyplnit žádost o kartu na MHD. Cestou jsme koupily něco k jídlu, protože já už měla děsný hlad. V půl osmé dorazila Petula vyzvednout Dádu a že jedou na jógu. Já se vypravila na vlak domů.
Na koleji mě začalo zas trochu štvát, že znám málo lidí, tak jsem se trochu prošla, nakoukla do studovny a zakecala se s brazilskými doktorandy a studentkou z Mozambiku. Dozvěděla jsem se spoustu užitečných informací, třeba že s placením koleje není třeba vůbec chvátat a že i když nejsem Erasmus student, že můžu navštěvovat erasmácký kurzy portugalštiny. Mám se na to poptat na katedře. Ale hlavně jsem se dozvěděla, že v neděli plánují zahraňáci z koleje výlet do Sintry. Odchod je prý v 11. Tak jsem se rozhodla přidat, i když už jsem v Sintře byla. Ale stejně jsem žádný jiný program na neděli neměla a také jsem chtěla víc poznat lidi z koleje.
Spát se mi zas podařilo jít tradičně víkendově ve tři.
Ráno mě vzbudil budík ve čtvrt na jedenáct. Venku byla nádherně modrá obloha, čili příslib slunné neděle. Nasnídala jsem se a na jedenáctou se šla podívat dolů na sraz výpravy do Sintry. Jak jsem předpokládala, ještě nikdo tam nebyl. Cestou zpátky jsem potkala Izu z Rumunska, která se dostavila na sraz jako první. Usoudila jsem tedy, že mám ještě spoustu času na přípravu na cestu. Ve čtvrt na dvanáct se nám podařilo konečně vyrazit a naše výprava čítala 14 jedinců různých národností (nejvíce Brazilců) a ve městě se k nám měli přidat ještě další. Metro nám ujelo těsně před nosem, tak jsme museli počkat 20 minut na další. Čekání nám zpestřil průjezd cyklistického závodního pelotonu s doprovodnými vozidly. Dojeli jsme metrem až na konečnou do Cascilhas, kde jsme přestoupili na ferry „Transtejo“ a po deseti minutách krásných výhledů dorazili do centra Lisabonu u řeky do Cais do Sodré.
Chvíli jsme se v tolika lidech dohadovali, jestli tu jednu stanici metra pojedem nebo půjdem, až se každý rozhodl podle svého. Čili já se konečně po týdnu pobytu prošla samým srdcem města. Na stanici vlaku Rossio jsme se sešli ještě s dalšími několika málo studenty, ale zase dva nás opustili, že jdou na hrad. Nákup jízdenek do Sintry proběhl v pořádku až na menší konflikt kvůli tomu, že nám paní za přepážkou odmítla vydat víc jak jeden jízdní řád do skupiny. Po „hádce“ byla paní tak rozhozená, že mi na dvacetierovku vrátila nejen zpáteční jízdenku, ale ještě 26,10 €. Mě to v první chvíli taky nepřišlo divné, o to jsem měla pak větší radost, když mi to došlo. Kdyby nešetřila jízdními řády, jistě by se jí to nestalo. Nastoupili jsme do vlaku, kde většina usnula, a vydali se směr Sintra. Já si z vlaku prohlédla krajinu, kterou jsem spatřila před čtyřmi lety. Jen teď na rozdíl od minule byla nádherně prozářená sluncem.
Na konečné jsme vystoupili a vydali se do centra Sintry. Měli jsme hlad, tak nám nezbývalo nic jiného, než si dát předražené sendviče a hamburgery za 3,50 €. Pak jsme vyrazili navštívit Palácio Nacional de Sintra. Pro studenty byl vstup zdarma, takže jsme ušetřili 5 €. Byla jsem v Sintře potřetí a konečně jsem tedy navštívila tuto památku UNESCO. Prohlídka byla celkem pěkná. Nejvíc mě zaujaly krásné stropní malby a tradiční modrobílé dlaždičky (azulejos) na stěnách. Velmi zajímavá je též černá kuchyně, ze které ústí dva obrovské komíny, dominanta celého paláce.
Dalším naším cílem byly hrady na kopci nad Sintrou. Většina chtěla jet autobusem, ale když se dozvěděli cenu 4,50 €, tak to k mé velké radosti vzdali a že půjdem pěšky. To ještě na rozdíl ode mne netušili, co je čeká. Ale já se těšila na výstup, když jsem si letos moc horské turistiky neužila, tak aspoň nějaký ten kopeček. O čelo pelotonu jsem se přetahovala s Erikem z Kalifornie a Noel ze Španělska (původem z Venezuely) nám „závod“ komentoval. Sice to vypadalo, že půlka pelotonu nedojde, ale Erik najednou z batohu vytáhl pětilitrový kanystr s vodou, všechny napojil a úspěšně jsme se vydrápali ke vstupu do Parque da Pena sousedícím s „Disneylandem“ - Palácio Nacional da Pena. Tam po nás chtěli vstupné 11 €, což jsme odmítli dát. Ale hlídač nás aspoň pustil nakouknout do parku a udělal nám i společnou fotku.
Vydali jsme se tedy radši navštívit maurský hrad (Castelo dos Mouros), který je vidět zespoda ze Sintry. Pro mě je to takový trochu zakletý a tajemný hrad v mlze na kopci. Jelikož tentokrát v mlze nebyl, odhodlala jsem se též k návštěvě, abych zjistila, jestli se tam někde nepovaluje téměř čtyři roky stará kostra Kosti. Zaplatili jsme tedy vstupné 5 €, vyfasovali mapy a vyrazili dobýt maurský hrad. Je to opravdu moc pěkné místo s nádherným rozhledem a vzhledem k tomu, že tam i dost fouká, tak já se zase vyblbla při focení vlajek. Nahoře na hradbách nebylo v tom větru úplně nejtepleji, takže téměř všem a zvláště brazilcům začala být zima. Hned se poznalo, kdo je ze severu, jelikož jediná Finka a já jsme zůstaly jen v triku. Ostatní na sebe navlíkli svetry.
Kolem půl sedmé jsme se rozhodli vydat zpět. Nejkratší a nejrychlejší cestu volným pádem jsme zavrhli. Ostatní chtěli jít tou samou cestou, co jsme přišli a chytit při tom autobus. Mě to přišlo dost zbytečné, když nádraží bylo kousek, jen „o kousek“ níž. Slíbila jsem jim tedy, že je zavedu dolů kratší a rychlejší cestou. Přeci jenom jsem si mohla dovolit trochu machrovat, když jsem byla v Sintře potřetí a jako jedna z mála i vybavena mapou. Byla jsem tedy zvolena za průvodce. Dovedla jsem je nejkratší cestou na nádraží všemožnými úzkými uličkami a strmými schodišti. Tam jsem sklidila pochvalu, což mě potěšilo a vzhledem k tomu, že nám právě ujel vlak a další jel až za 20 minut, vydali jsme se do nejbližšího baru na nějaké občerstvení. Konečně jsem si mohla dát první nedělní skvělé portugalské kafe.
V 19:20 jsme nastoupili do vlaku a vyrazili zpět do Lisabonu. Navrhla jsem, že nemusíme jet až na Rossio a pak pěšky na loď, že můžem vystoupit již na Campolide a chytit vlak přes most, že je to mnohem rychlejší. To se samozřejmě zase setkalo s úspěchem. Ale když je tu člověk už po čtvrté, tak by byla ostuda, kdyby se tu trochu nevyznal. Na Campolide nás tedy většina vystoupila a šla na vlak. Na kolej jsme dorazili před devátou a rozloučili se s tím, že to byl opravdu vydařený den. Já pak ještě v kuchyňce potkala nějaké známé tváře, tak jsme si chvíli povídali. Já si zatím ohřála k večeři párky a pak při večeři telefonovala s rodiči přes Skype.
A teď už je zase po půlnoci a má oblíbená půl třetí se blíží, takže čas jít pomalu spát, čeká mě tu nový portugalský týden, na který se moc těším. Boa Noite!
Žádné komentáře:
Okomentovat