Do školy jsem v pondělí přišla jako obvykle ve čtvrt na jedenáct, popovídala si s Ritou o víkendu a dala si kafe, abych zase hned dopoledne neusnula. K obědu jsem pak měla nějakou rybu, ale nikdo nepoznal, co je to zač. Nevadí, hlavně že byla dobrá. Při obědě se mluvilo portugalsky, takže s vypětím všech sil jsem i občas vyvěštila téma rozhovoru.
Potřebovala jsem nějak získat přístup do knihovny, abych si mohla vyzvednout ty knihy, o které jsem se pokoušela v pátek. Čili nejdřív bylo potřeba nějak získat kartu studenta. Byla jsem tedy vyslána za vedoucím katedry, že ten to nějak zařídí. Ale prý se mám stavit až tak ve tři, že po obědě chodí plavat. Tak jsem v půl čtvrté vyrazila z kanceláře, jenže jsem si uvědomila, že jsem si nevzala občanku, tak jsem se vrátila zpět. Ale před zamčenými dveřmi jsem zjistila, že jsem nezapomněla pouze občanku, ale i klíče a Rita byla fuč. Chvíli jsem bezradně stála před dveřmi a pak se vydala sehnat někoho z katedry, aby mi pomohl. Udělala jsem sotva dva kroky a ozvalo se „Ahoj, Syky.“ K mé velké radosti přede mnou stál jeden z Jitky loňských buddies, Jean. Ani se moc nedivil, co tam dělám. To spíš já byla překvapená, protože jsem si celý rok myslela, že studuje na IST. Ale o to větší jsem měla radost ze shledání. S jeho pomocí se můj problém s klíči poměrně rychle vyřešil a ještě jsem si popovídala s dalšími lidmi. Vše šlo v pohodě a s úsměvem všech zúčastněných (A že jich v „klíčovém“ problému nebylo málo.). U nás by to bylo s kyselými ksichty, co jako otravuju a jak se mi tohle mohlo stát.
Pak už nějak čas pokročil, tak jsem návštěvu vedoucího katedry odložila na úterý a vypravila se na kolej odložit notebook a pak na stanici Pragal zažádat o Cartão Lisboa Viva (čipová karta na MHD). Bohužel vystavení karty do dvou dnů mě přišlo o 5 € dráž, čili na 10 €. Ale stále levnější než si dalších deset dní kupovat jednotlivé jízdy. Před cestou zpátky jsem se ještě zastavila v supermarketu a nakoupila pro mě exotické mango, láhev vína a po objevení portského za 3,49 € mi nějak ztěžkl batoh.
Při cestě zpátky jsem chtěla trochu udělat průzkum okolí, čili projít se mezi bambusovými poli. Takže jsem nevešla do areálu koleje, ale pokračovala kolem plotu stále dále. Šla jsem po silničce, kde po pravé straně rostl bambus a občas se objevilo nějaké stavení a po levé straně se stále táhl zelený plot, na kterém se sem tam objevila cedulka s nápisem „UNIVERSIDADE NOVA Campus de Caparica“. Zjistila jsem, že areál koleje zabírá opravdu velké území a zřejmě se táhne až k řece, možná budoucí místo pro expanzi univerzity. V části areálu je dokonce jakási skládka, na které se pasou ovce a kozy. Šla jsem dále, až jsem došla do jakési vesnice rozkládající se hned za plotem. Vesničani na mě zírali jak z jara, co tam dělá ta divná osoba s batohem na zádech a s foťákem. Takže jsem radši moc nefotila, abych nebyla za ještě většího exota. Prošla jsem vesnicí a ulice se naštěstí stáčela směrem zpátky, takže jsem po chvíli vylezla zpět na hlavní silnici a při západu slunce učinila druhý pokus o průzkum okolí. Již jsem pochopila, že správná cesta vede areálem koleje, že v tom velkém ohrazeném prostoru je míst na prozkoumávání spousty. Území vně plotu si zase nechám na příště. V areálu koleje jsme objevila poměrně upravenou krajinu bez bambusu, ale hlavně krásnou sportovní stezku ideální na rekreační běhání (Už se těším, až se proběhnu.), kde je cestou ještě spousta různých tělocvičných zařízeních. Ale hlavně je tam odsud nádherný výhled na Lisabon a na Ponte 25 de Abril. Ono to mezi poli nebude zas tak špatné bydlení :-).
Po návratu na kolej jsem se se studenty z Rumunska domluvila, že večer zajedem do Bairro Alto. Takže jsem se stačila akorát navečeřet, vyřídit telefonát domů a ostatní kominikaci s ČR a ve čtvrt na jedenáct jsme se vydali na cestu do města. Odvážila jsem se po vzoru ostatních nechat klíč na recepci, ale neručila jsem za to, že si pamatuju tak debilní číslo svého pokoje „3A 23 e“. Dojeli jsme do Cascilhas, přestoupili na loď a vydali se hledat Apolo XIII Bar. Po malém bloudění jsme ho našli. Ještě tam nebylo moc lidí, jelikož nebyla ani půlnoc. My si tam hlavně chtěli zařídit ESN karty a přihlásit se na víkendový výlet do Porta. Nakonec se nám to podařilo jako prvním. Když se bar po půl jedné začal trochu plnit, my vyrazili zase zpátky do bambusového háje. Cesta lodí byla úžasná, protože jela otevřená loď a my mohli být na přídi, kde vál příjemný oceánský vítr a výhled na osvětlené město a most byl naprosto úchvatný. Na kolej jsme dorazili asi ve dvě. Vyfasovali jsme klíče, dokonce i já, která jsem si špatně zapamatovala poslední písmenko, a vyrazili spát. Zítra je totiž taky všední den.
Žádné komentáře:
Okomentovat