Seznamovací večeře

V noci se mi dost špatně spalo, neustále jsem se budila. A když mě někdy před sedmou ráno vzbudila jakási rána, pak dusot po chodbě a naštvaný výkřik „Tiago!!!“ a pak spousta portugalských nadávek (předpokládám, že to byly nadávky podle intonace hlasu), tak jsem přehodnotila vstávání v 9 a hbitě přeřídila budíka na desátou. Vždyť ono to je úplně jedno, kdy do té školy přijdu. Takže jsem přišla v 11 :-). A na práci jsem toho měla opravdu dost, musela jsem si přečíst něco o Algarve a vyzískat různé informace z jiných lidí a prostě si určit, co vše tam chci navštívit, náročná to činnost :-). Na oběd jsme šli na portugalské poměry hodně brzy, čili hned jak otevřeli menzu ve 12. A já zas poznala dalšího člověka z katedry. Sdělila jsem, že zítra ráno mizím na Algarve. Tak prý že jsem se na portugalský přístup k práci aklimatizovala velmi rychle, že už mám víkend od pátku. Ale všechno přeci bude, jen ne dneska :-).

Když jsem se vrátila z oběda, tak jsem zjistila, že na Algarve se tento víkend nejede, protože auto nemá technickou, takže všechno bude, jen ne hned. Ale koho to v Portugalsku překvapuje, že?

Asi ve třičtvrtě na čtyři mi bylo oznámeno, že mám zajít za profesorem Rochou, tak jsem se zaradovala, že budu mít konečně kartu do knihovny. Nečekala jsem, že to opravdu bude hned druhý den, jak řekli. Takže jsem přišla dolů. Tam jsem vyfasovala jakýsi papír podepsaný vedoucím katedry, který mi řekl, že tentokrát se mnou nepůjde, že doufá, že teď tam nebude potřeba. Šla se mnou jedna moc hodná paní, která mluví anglicky asi jako já portugalsky, takže jsme si za tu hodinu a čtvrt, co probíhalo vyřizování, bohužel moc nepokecaly. Nejdříve jsme šly do knihovny, tam už o mě věděli (ha, jsem slavná). Předaly jsme jim papír, pak zas někam telefonovali a já se mezitím snažila vyplnit portugalský formulář. Téměř všechny nadpisy kolonek se mi podařilo vyvěstit, ale bohužel ne vyplnit, jelikož moje číslo portugalského telefonu si opravdu nepamatuji. Prý nevadí, doplníme příště. A adresu koleje taky kupodivu neznám, ale taky prý doplní podle jiných studentů. Řekli mi ale, že mi zatím přístup do knihovny dát nemůžou, že si nejdřív musím jít pro kartu studenta. Tak jsme šly na výpočetní centrum, kde mi týden předtím vydávali kartu pro přístup do budovy. Tam jsme si vystály frontu, načež mi bylo sděleno, že kartu nedostanu, že nejsem jejich student a volali zpátky do knihovny, ať mi kartičku do knihovny dají i bez karty studenta. Takže cesta zpátky do knihovny. Vydání karty už pak trvalo jenom 5 minut. I když se všude na všechno čekalo, tak vše proběhlo s úsměvy a v přátelské atmosféře a já nakonec získala vše, co jsem chtěla. Vrátily jsme se na katedru, já poděkovala za ochotu a vrátila se vysmátá do kanceláře. Samotný výpůjční akt jsem odložila až na pátek. Na jeden den by toho zařízeného bylo asi až moc. Ještě jsem seděla nějakou dobu ve škole a když už se po budově začínali pohybovat uklízečky, tak jsem ve třičtvrtě na sedm usoudila, že je nejvyšší čas jít domů.

Po příchodu na kolej jsem se zajímala, co je v plánu na večer, tak prý že večeře pro ERASMUS a AIESTE studenty v menze ve škole. Měla jsem hlad a tvářit se jako Erasmák nemám problém, tak jsem s ostatními dorazila po osmé hodině zase do školy. Tam jsem zjistila, že tu nejsem samotná z Čech, ale že jsme dvě. Na večeři o jídlo ani pití nebyla nouze a my, kteří jsme nechtěli stát frontu na jídlo a čekali až opadne, tak jsme si čekání zkracovali popíjením vína. Této činnosti jsme se ale nehodlali vzdát ani při jídle a po jídle. Při jídle mimo jiných vtipných chvilek přišla jedna taková česko-španělská vtipná chvilka. To takhle v poklidu jíme a Noel, Španěl, co umí trošku česky, se najednou na mě podívá a prohlásí česky: „Už budu!“ Já samozřejmě dostala záchvat smíchu, on taky a ostatní si pak žádali vysvětlení, co tak vtipného řekl. Takových podobných hlášek on má spousty.

Po večeři jsme vyfasovali trička a vstupenky na party v campusu. Rozhodli jsme se ale nejdřív stavit na rezidenci, vzít nějaké vínko a jít se podívat dozadu za kolej na noční Lisabon. Šel nás docela velký dav, protože jsme vzali s sebou i spoustu lidí z večeře, abychom jim ukázali, jak nádherný máme výhled. K Rumunské tříčlenné skupince přibyli ještě další 3 nebo 4 krajani a já potkala 3 Slováky. Pokochali jsme se výhledem na město, vypili ještě nějaké to vínko a taky ochutnali rumunskou pálenku a vydali se zpátky před rezidenci. Tam jsme postávali docela dlouho, protože jsme pořád na někoho čekali. Rumuni zpívali a jak pili jejich pálenku, tak zpívali čím dál tím hlasitěji, až nám pán z recepce přišel říct, že bychom se měli přesunout o kousek dál. Takže jsme se vydali zpátky do školy na party. Party byla v takovém obrovském bílém stanu, ve kterém nebylo skoro nic, jen velké podium a stánky s pivem. Když začala hrát živá kapela, mysleli jsme, že ohluchneme, tak jsme museli vylézt před stan. Dali jsme si několik piv a na některých se začaly projevovat účinky rumunské pálenky, takže museli být odvedeni spát.

Já se pak vrátila s největší skupinkou do rezidence někdy před druhou hodinou. Docela mi za těch pár hodin vyhládlo, tak jsem snědla, na co jsem přišla. A doufám, že to nebylo cizí jídlo, co jsem z ledničky snědla. Natočila jsem si vodu na pití a asi ve dvě jsem šla spát.