První den ve škole a setkání s CK MUNDO

V pondělí 14. září začal Portugalcům semestr a pro mě to též znamenalo první den ve škole. Moje nová škola nese název „Universidade Nova de Lisboa, Faculdade de Ciências e Technologia, Departmento de Engenharia Civil“. Byla jsem domluvená s profesorkou Zuzanou Dimitrovovou (Češka, která je již zde na katedře několik let a se kterou jsem domlouvala celou stáž hezky česky.), že si mě v 10 vyzvedne před kolejí a zavede do školy. V 10 mi přišla SMS, že změna, že až ve 12 a rovnou půjdem na oběd. Sice se mi zdálo, že na Portugalce je oběd ve 12 dost brzy, ale přišlo mi to jako velmi pěkné přivítání. Ve 12 jsme se tedy setkaly, ne sice před kolejí, protože ta se mezi tím bambusovým porostem opravdu špatně hledá, ale na zastávce pozemního metra. Čekala mě prohlídka campusu a oběd v jedné ze spousty kantýn. Všude pobíhala spousta studentů v černých hábitech a nebo v barevném oblečení s pomalovanými obličeji a stále něco vyřvávali. Prý to takhle bude celý týden. Takhle se vítají nový studenti (ti barevní pomalovaní).

Došly jsme do naší budovy, tedy do Edifício IX, Departmento de Engenharia Civil, nacházející se v campusu až na úplném okraji blízko hřbitova. Tam jsem byla obeznámena s místním automatem na kafe za 0,30 € a také se hned seznámila s několika lidmi z katedry. Škoda, že mám tak špatnou paměť na jména, ale jistě za tu dobu, co tu budu, si je zapamatuju. Seznámila jsem se i s vedoucím katedry, vyfasovala klíče od kanceláře, kde budu sedět ještě s jednou doktorandkou a asi ve dvě hodiny odpoledne opustila školu, protože bez svého notebooku jsem stejně nic dělat nemohla.

Došla jsem zpět na kolej, která je od školy asi 10 minut pomalé chůze, asi něco jako z mé bývalé Bubenečské koleje do školy. Převlíkla jsem se do MUNDO trička, jelikož pondělí čtrnáctého září byl den příjezdu CK MUNDO do Lisabonu. Napsala jsem Petrovi SMS, kde jsou ve městě, že bych se s nimi potkala již odpoledne a ne až večer v kempu Monsanto, který ani moc nevím, kde se nachází a hlavně jak se tam dostanu. Jenže SMS nebyla doručena. Vygooglila jsem tedy kemp a mé obavy se potvrdili. Je to tam někde v tom velkém lese. Pro neznalé doporučuji najít mapu Lisabonu a hned vám bude jasné, co znamená „ten velký les“. Koukám na něj přes řeku z okna.

Vydala jsem se tedy do města za Dádou a že půjdem nakoupit, protože já jsem potřebovala koupit osušku, věci na mytí, ramínka, nějaký ten hrneček a talíř a tak podobně. Něco jsme nakoupily v supermarketu a pro zbytek se vydaly k levnějším Číňanům. Když tu najednou mi Dáda zdrhla a já zůstala na nákupy sama. Obešla jsem tedy nejbližší čínské obchody, koupila, co bylo potřeba a šla se najíst do parku. Ještě jsem se snažila dovolat Petrovi, ale bylo to bez šance.

Kolem půl sedmé jsem nějak všechny věci naskládala do batohu. Šlo to ztuha, ale nakonec se zadařilo, jen byl dost těžký. Šla jsem ještě koupit flašku vína, protože na karimatka párty přece nemůžu přijít s prázdnou a vydala se hledat nějaký autobus do kempu Monsanto. Mapu té oblasti jsem neměla, protože ta moje z letiště prostě u toho lesa končí. Na autobusových zastávkách tu mají schématickou mapu města s linkami MHD. Takže podle toho jsem usoudila, že pro mě bude asi nejlepší jet linkou 711. Sice jsem nevěděla, kde přesně ten kemp je, ale tenhle bus jede přes celý les a staví nedaleko od mé aktuální pozice na Marquês de Pombal. Došla jsem tedy na Marquês de Pombal (takový velký kruhový objezd se sochou uprostřed), našla zastávku a za nedlouho přijel autobus. Zeptala jsem se řidiče, jestli jede do kempu Monsanto, tak že prý ne, ale kousek. Doufala jsem, že mě tedy vykopne na správné zastávce. A opravu mě kdesi naznačil, že mám vystoupit. Naštěstí to nebylo úplně v lese, ale v obytné čtvrti u lesa, takže se zde pohybovali lidi, kterých se dalo zeptat na cestu. To jsem ale ještě netušila, co vše mě čeká. Již opravdu věřím tomu, jak se říká, že Portugalci jsou hrozně ochotní, že vám poradí, i když sami neví. Prostě pomůžou za každou cenu. Takže po domluvách rukama nohama, protože jsem, až na jednoho, nenarazila na nikoho, kdo by uměl anglicky a moje portugalština je hodně v začátcích, překrosila dálnici a tam, po setkání s dalším Portugalcem zase pochodovala zpátky, lezla přes svodidla, zídku, divný les při soumraku, nějakou hlínu, kterou jsem si nabrala do bot, atd. Tohle vše jsem absolvovala s tím těžkým batohem plným nákupu na zádech a s lahví vína v ruce. Už jsem začala propadat napůl zoufalství a napůl nasranosti a také mi to přišlo jako docela směšné pro nezúčastněného pozorovatele. Když tu najednou v lese vidím světla, plot a za plotem auta a nějaké baráky. Hurá, to musí být kemp, teď ještě najít vchod, protože přes plot se mi nechtělo. Takže jsem pobíhala sem a tam podél plotu, až jsem v něm našla díru, nebo spíš nějaká stará pootevřená vrátka. Vlezla jsem dovnitř a tam fotbalové hřiště a trénink portugalských fotbalistů. To mě ale nemohlo odradit a nehodlala jsem se vzdát přesvědčení, že jsem v kempu. Šla jsem tedy dál kolem jiného hřiště a pomalu ztrácela jistotu, že jsem na správném místě. Až mi nezbylo nic jiného, než se zeptat jednoho z fotbalistů na cestu. Ten uměl anglicky a dost se divil, jak jsem se tam ocitla a ještě, že jsem přišla dírou v plotu. Pak mi popsal cestu (pro změnu zase přes les) a já vyrazila zpět prolézt plotem. Už bylo hodně šero, tak jsem tím lesem raději rychle proběhla a najednou zázrak, plot a za plotem stany, známka to kempu. Teď ještě najít vchod. To už naštěstí nebyl problém a já asi v půl deváté po hodinovém bloudění v poklusu s nákladem na zádech stála před branou s nápisem „Campismo Monsanto“. Sice tam měli pro auta závoru a pro lidi turnikety, ale takováto malá překážka mě přece před cílem nemohla zastavit. Teď ještě jak najít v tom velkém kempu správnou skupinku. Vydala jsem se tedy doprava a asi po sto metrech spatřila ve tmě jakýsi autobus. Přišla jsem blíž a vidím českou SPZ. A pak už jen stačilo na nejbližšího člověka zvolat "Ahoj, jste z Munda?" a bylo vyhráno. I ve tmě bylo neomylně identifikováno moje MUNDO triko. Za chvíli se objevil Petr a mohla začít karimatka party. Prý že už skoro nikdo nemá víno. Nakonec bylo víc lahví než lidí. Skvěle jsem si pokecala a zavzpomínala na minulé zájezdy. Taky se tam objevil Karl, Němec, co jezdí s Mundem už pár let. Už jsem o něm slyšela od Corkyho. Česky umí jen něco málo, ale vždycky se s každým domluví.

Blížila se půlnoc a mě nejen, že začala být zima, ale hlavně mě začalo být jasné, že do města se asi dostanu jen s obtížemi a na druhou stranu řeky „domů“ vůbec. Dostala jsem od Petra ponožky a mikinu a od Karla příslib, že mě ubytuje. Karimatka party pomalu končila, lidi se rozcházeli spát a Petr usínal pod širákem. Karl řekl, že ještě sežene víno a někam zmizel. Těžko říct, od koho ho vymámil, ale přinesl flašku červeného. Tak jsme ještě poseděli, pokecali o všem možným česko-anglicko-německy a vypili tu láhev. Pak že jdem tedy spát. Karl mi dal karimatku, svůj spacák, svoji mikinu jako polštář a ubytoval mě u sebe ve stanu a někam šel s tím, že jde spát jinam. Já usnula jak nemluvně. Když jsem se ráno probudila, tak on chudák mrznul vedle mě v kraťasech a triku a spal na zemi.

Odjezd busu byl stanoven na osmou hodinu, takže ve třičtvrtě na osm někdo třepe stanem „Karl, vstávat, odjezd!“ a rovnou u toho ten stan rozkládal. Tak jsme tedy vstali a asi 2 minuty po osmé vše nakládali do busu. Chtěla jsem se se všemi rozloučit, poděkovat za skvělý večer a popřát ať si ten zbytek zájezdu ještě užijí a vyrazit nějak zpět. Petr mě ale přesvědčil, že mám jet s nimi, že stejně jedou přes most na druhou stranu řeky a že mě tam někde vysadí. Takže jsem si pro změnu Ponte 25 de Abril projela horem po silnici. Za mostem mě vysadili na dálnici. Sice mi říkali, že mám jet s nimi do Évory, ale měla jsem ještě takové předsevzetí, že se půjdu podívat do školy. Takže jsem šla po dálnici na nejbližší sjezd (cca 500 m) a pak dále po hlavní silnici asi kilometr. A jelikož podél silnice byly stromy a keře a já šla hodně při kraji (Nenechám se přeci přejet.), tak se najednou ten šmír ze stromů přemístil na mě, když se předtím přemístil z aut na ty stromy. Téměř bílé kraťasy a světle modré tričko rapidně změnily barvu, ale jen z pravé strany. Šla jsem tedy špinavá dál, nic jiného nezbývalo. Došla jsem k benzínce a nad ní jsem identifikovala za další silnicí moji přestupní stanici Pragal. Jenže jak se tam dostat? Takže jsem lezla zase přes nějakou zídku a pak přes plot s ostnatým drátem. Při čekání na metro-tramvaj jsem se držela dost stranou, aby na mě kolemstojící moc nezírali, jak mám divně žíhané oblečení. Kolem deváté jsem tedy konečně dorazil na kolej, sice děsně špinavá a trochu unavená, ale šťastná, protože to všechno stálo za to.