V pondělí ráno zase zvonil budík v 9, ale vstávat se mi po těch pěti a půl hodinách spánku vůbec nechtělo. Ale nakonec jsem se k tomu donutila, neboť jsem si dala předsevzetí, že začnu po čtrnácti dnech rozkoukávání taky i něco dělat. Sice v Čechách je státní svátek, ale v rámci aklimatizace na portugalské poměry ten den volna klidně oželím. Stejně si můžu udělat volno, kdy chci.
Takže do školy jsem přišla, jak se již stalo tradicí, ve čtvrt na jedenáct. Nejdříve bylo potřeba popovídat si s Ritou o víkendu, o pláži, Expo parku a tak. Pak jsem vytáhla českou učebnici portugalštiny a bylo zase na nějakou chvíli o zábavu postaráno. Také jsem říkala, že máme u nás státní svátek a že rodiče jeli na kola. Tak prý že se mají lépe než já, když já jsem ve škole. Na to nešlo říci nic jiného, než že se rozhodně lépe nemají, protože já jsem v Portugalsku :-).
Chtěla jsem dostát svého předsevzetí začít něco užitečného dělat, takže jsem začala číst cosi na téma „The basis of stress corrosion cracking“. Původní plán byl sepsat něco o protikorozní ochraně přepínací výztuže česky, ale když mám všechny podklady v angličtině, tak se s tím opravdu překládat nebudu.
Po obědě jsem se dozvěděla skvělou zprávu, že již ve středu přiletí první nečekaná návštěva. Tak hurá, už se těším. Odpoledne jsem pak ještě vykazovala nějakou užitečnou činnost a po čtvrté hodině opustila školu, abych stihla odchod Izy a Catalina na erasmácké kurzy portugalštiny. Cestou na kolej jsem ještě potkala Eduarda z Brazílie. Po příchodu na kolej se mi na recepci při vyzvedávání klíče najednou ten chlápek zeptal, jestli se nechci přestěhovat do jiného pokoje. Trochu nechápavě jsem na něj koukala, proč bych se měla stěhovat. A pak mi to vysvětlil. Můj pokoj má společnou koupelnu s pokojem vedle, kde ale zatím nikdo nebydlí. A v dalším dvoupokoji vedle bydlí taky zatím jenom jedna studentka. A prý přijedou dvě Číňanky, tak že je teda můžou nastěhovat k nám, ale že by bylo možná lepší, kdybychom se sestěhovali k sobě, jelikož jak řekl: „They have different customs,….you know….“ A já opravdu vím… Usoudila jsem tedy, že s mým jedním batohem se přestěhuju docela rychle a domluvili jsme se na úterní ráno. Měla jsem radost, že tady mi nehodlají provést to co na Bubenči. (Zasvěcení vědí.)
Iza s Catalinem už na mě čekali a vyrazili jsme do města na jednu z fakult naší university – Faculdade de Ciências Sociais e Humanas (no prostě fakulta humanitních věd nebo tak nějak). Na Pragalu jsme nestihli samozřejmě přestup, jelikož koordinace jízdních řádů Portugalcům nic neříká. V dopravní špičce ale vlaky jezdí po deseti minutách, takže jsem si stihla akorát koupit svačinu.
Dorazili jsme na Faculdade de Ciências Sociais e Humanas a tam jsem udělala tu zásadní chybu, že jsem se šla zeptat, takže jsem se dozvěděla, že když nejsem Erasmus student, že po mě budou chtít 200 €. Tak se slovy, že si to rozmyslím, jsem vycouvala ven, ale rozmyšlená jsem byla rychle, erasmácký kurz prostě za 200 € nestojí. A jak jsem se později dozvěděla, tak ten kurz nestojí za nic ani zadarmo. Prý je tam asi 40 lidí a v takovémhle množství se cizí jazyk prostě učit nedá.
Bohužel v tu chvíli jsem nějak neměla na další 3 hodiny program. Jelikož moji Rumuni šli na kurz a sraz s ostatními v Bairro Alto byl až v 9. A Dáda byla zrovna na střeše, což se mi taky moc nehodilo, takže jsem se rozhodla udělat si dlouhou fotografickou procházku. Prošla jsem půl města, prohlédla si stará známá místa a objevila nová. Došla jsem až dolů k řece. A v podstatě celé tři hodiny se snažila učit pohodovou pomalou portugalskou chůzi. Myslím, že už mi to docela jde :-). Ale stejně i s tou pomalou chůzí jsem za ty tři hodiny nachodila tak
Na místo srazu jsem přišla o čtvrt hodiny dřív, a tak jsem pozorovala dění kolem a i živé hudební vystoupení. Jak jsem si tam tak seděla na zábradlí, přišel ke mně nějaký chlápek a ptal se mi, jestli jsem z Polska, že prý vypadám jako slovanský typ. No jasně, že mezi ty Portugalce zapadám jedině tak vzrůstem… a možná ještě tak přístupem k životu :-). V 9 se přiřítila Iza s Catou a ještě jedním studentem z Turecka. Přinesli pivo, což mi udělalo velkou radost, jelikož mi po té procházce docela vyschlo v krku. Za chvíli se k nám přidali ještě další, které jsem znala z předcházejících dvou ERASMUS Barbecue Parties. Šli jsme si do obchodu na kraji Bairro Alto koupit levné pivo a kelímky a sedli si pod sochu na náměstí Praça Luís de Camões. Kecali jsme a pobyt jsme měli zpestřený kulturním výstupem nových studentů jedné z lisabonských univerzit. Co to bylo za školu bohužel nevím. Se Švédem jsme si tak krásně popovídali o lyžování, Itala jsem zase musela pobavit historkou o objednávání vína v Itálii s plzeňským dialektem a oblíbeným slovem „tuto“. Italové jsou totiž jediní, kteří se u toho vždycky upřímně zasmějí. Také nám byly sděleny zkušenosti přepadených a okradených, ale to je prostě v Lisabonu normální a když někdo chodí nad ránem z Bairro Alto postranními uličkami a sám, tak se zase není moc čemu divit.
Když nám došlo nakoupené pivo, přesunuli jsme se do útrob chlastacích uliček, kde jsme si dávali levné pivo za 1,5 € točené do půllitrů, sice plastových, ale objem už mají dobrý. Pro mě ze země, kde je pivo levnější než voda, sice stále drahé, ale na Lisabon krásná cena.
Iza s Catou a Turkem nás opustili někdy po jedenácté, protože ráno je čekala brzy škola. Já ještě zůstala s ostatními a pak před jednou hodinou seběhla dolů do Cais do Sodré na loď. Zase jsem si zabrala místo na přídi, nechala se ovívat příjemným letním vánkem a kochala se nádherným nočním pohledem na řeku, most a město. Na metro na druhé straně jsem si ještě musela chvíli počkat a na kolej pak dorazila před druhou hodinou. Na vrátnici byl zase jiný chlápek a hned mi říkal, že se budu stěhovat. Tak jsem to odsouhlasila, ale že až ráno, že teď jdu spát. Jenže jsem měla ještě hlad, takže jsem si dala noční večeři zpestřenou docela vtipnými SMS a spát se mi podařilo jít až ve tři.
Žádné komentáře:
Okomentovat